Mám ráda přírodu. Miluju psy. Od dětství jezdím na vandry. Nespočítala bych, kolikrát jsem usínala pod širákem s výhledem na hvězdnou oblohu. Nikdy bych v lese neodhodila odpadky. Nikdy bych zbytečně nezabila zvíře, když nepočítám hmyz v čele s komáry. Vadí mi lidé, kteří přírodu ničí. Ale snad ještě víc mi vadí lidé, kteří si z ochrany přírody udělali svůj vlastní byznys a ekologičtí fanatici, kteří chtějí ostatním přikazovat, co se může a nemůže.
Tihle lidé totiž přírodě a její ochraně škodí úplně stejně jako „vyhazovači odpadků“. Vadí mi, že kvůli nim se dnes většina veřejnosti kouká skrz prsty na všechny ekology a opravdové ochránce přírody. Vadí mi, že tihle lidé si přisvojují právo měnit jiným lidem (kterých je mnohonásobně víc) život. Miluju přírodu, ráda chodím pěšky, ale občas potřebuju a chci jet někam autem. A protože nemám peněz na rozhazování, nemám elektromobil, i když bych třeba ráda. Ale nechci, aby mi někdo přikazoval, že si ho musím koupit.
Nebo jiná věc, stejně jako asi každý, si chci doma občas pustit televizi, vzít jídlo z ledničky, vyprat a vyžehlit oblečení, vysušit vlasy fénem. A nechci přitom omdlít nad částkou na složence na elektriku jen proto, že si nějací solární baroni namastili kapsu. Proto mi vadí fanatici, kteří by nejraději všem neustále něco přikazovali a zakazovali. Bojím se, že jednou mi zakážou i to spaní pod širákem. Nebo že na mé oblíbené louce najdu solární elektrárnu.
Zkrátka není zelená jako zelená. Příroda se dá chránit i bez fanatismu. A bez toho, abychom museli omezovat druhé. Proto jsem začala psát blogy. A taky jsem se rozhodla si vytvořit webovou stránku, kde chci na různé formy ničení, ale i „škodlivé ochrany přírody“ upozorňovat. Chci vám představit tu svou zelenou. Proto se webovky jmenují Moje zelená. Zvu vás k návštěvě.