Zkontrolovat, jestli máme v krvi mikroplasty není snadné. Ale jistě snadnější, než zkontrolovat, kolik je někde oxidu uhličitého. Možná je to jeden z důvodů, proč euroamerickou civilizací neotřásá místo boje proti zcela nekonkrétní „klimatické změně“ údajně způsobenou lidskou produkcí CO2, úsilí o likvidaci zcela konkrétních mikroplastů, potažmo plastů?
Možná je to proto, že snaha o likvidaci mikroplastů potřebuje především zcela konkrétní filtry a ne hned několik poradenských organizací a profesních komor. Přitom jestli budeme chtít zatočit s plasty, které zjevně životní prostředí znečišťují velmi pečlivě, budeme potřebovat také nemalé investice. Změnit obaly, součástky či celé výrobky bude jen jeden z kamenů celé mozaiky změn. Jenže ani na tyto změny není potřeba moc poradenských firem. Manažeři vědí, z čeho se vyrábělo dřív a k přehledu současných možností se dostanou jistě rychleji, než nějací neziskoví konzultanti. A ti nejspíš nebudou ani potřeba k tomu, aby spočítali, o kolik se zvýší spotřeba dřeva, skla či plechu. S těmito výpočty si, objektivně a zcela odborně, jistě poradí vysoké školy, nebo stávající vědecké instituce. Stejně tak aktivistické neziskovky nepomohou s hledáním náhrady plastů, jež vyplyne z očekávaných kroků EU.
Proti konstatování, že se mikroplasty dostávají do lidského těla, zjevně nikde nikdo z vědců nevystupuje. To samé se zřejmě dá říct i o názorech na to, jak můžou mikroplasty v lidském těle škodit. Jenže na to, jak dostávat z lidských těl nějaké mikroskopické částečky, nebo jak před nimi lidské tělo (pitnou vodu, mořskou vodu, přírodu) chránit, také spíš přijdou lidé s patřičným vzděláním a nikoli aparát neziskovek.
Jistou nápovědu v tomto směru může poskytnout i fakt, že nizozemská firma, jež vyvíjí a v praxi používá systémy na sběr plastů v řekách a na mořích za devět let existence vybrala na svoji činnost pouhých 35 milionů dolarů (např. zde). A zdá se, že jí to k vývoji, výrobě, sběru plastů z vod a vlastnímu fungování stačí. Kolik zachyceného oxidu uhličitého mají za sebou zvláštní organizace, jako Extinction Rebellion či Poslední generace, které od různých nadací dostávají také miliony dolarů ročně?
Úsilí o zastavení oteplování je již odsouzeno k neúspěchu. Aby bylo úspěšné, museli by podle IPCC alespoň všichni významní producenti oxidu uhličitého být do roku 2050 takzvaně uhlíkově neutrální. Což, jak je zřejmé i z vyjádření státníků, se nestane. Naopak o smyslu vyčištění přírody i lidských těl od plastů není sporu. Jde o hmatatelného „nepřítele“, výsledky snah o jeho odstranění se dají jednoduše měřit. Zbavit přírodu plastového odpadu a celkově jeho produkci výrazně omezit však v lidských silách je. Těžko se však okolo plastů dá vystavět ideologie či náboženství, jako se to povedlo „bojovníkům“ proti oteplování. Což však nevypovídá nic o tom, jestli náhodou plasty a z nich vznikající mikroplasty nejsou náhodou lidstvu daleko nebezpečnější, než uvolňování CO2.
Nemohlo by se tohle stát příští rok tématem nové Evropské komise místo sebepoškozujícího Green Dealu?
