První názor napsal v médiích hlavní ekonom ČEZ Pavel Řežábek. Argumentuje ekonomikou. „S drahou povolenkou a zlevňujícím plynem se tedy uhelné elektrárny mohou dostat na konec nákladové křivky - výroba z nich bude příliš nákladná, a budou tak zapínány jen málo. Jejich roli bude muset převzít jiný zdroj,“ tvrdí.
Opačný názor rovněž v médiích uvedl konzultant poradenské společnosti EGÚ Brno Matěj Hrubý. Jeho hlavním argumentem je čas. „Česko potřebuje nové velké (plynové) elektrárny. Takové a obdobné zprávy, že někdy okolo roku 2030 bude nutné zprovoznit nové elektrárny jako náhradu za očekávaný uhelný útlum, se stále více objevují ve veřejném prostoru. Nejde přitom jenom o náhradu za uhlí. Nové plynové elektrárny by měly sloužit jako doplněk pro jádro a obnovitelné zdroje, což bude mít pozitivní vliv na provoz elektrizační soustavy, a také pomohou s rostoucí poptávkou po elektřině. Když však zohledníme legislativní prostředí, nezbytné plnění povolovacích procesů, spory s lokální opozicí a další jiné komplikace, tak pro ilustraci jenom větrné elektrárny se v Česku staví přinejmenším osm až deset let. Je proto velmi odvážné si myslet, že postavit nové fosilní elektrárny, typicky o jednotkovém výkonu 600 až 850 MW, zvládneme rychleji. A protože to vše nebude dostupné tak rychle (navíc poroste poptávka po elektřině), budou se muset i uhelné zdroje provozovat výrazně déle, než se očekávalo,“ upozorňuje Hrubý.
Kdo z obou odborníků bude moci zhruba za sedm let vítězoslavně vykřiknout, já jsem to říkal? Pravděpodobnější je „vítězství“ Hrubého. Proč? Protože bez ohledu na cokoli jiného platí přísloví: Kde nic není, ani smrt nebere.
Pokud zkrátka nové plynové elektrárny v roce 2030 stát nebudou, stále pojedou ty uhelné. Je samozřejmě možné, že se Řežábkova prognóza vyplní a uhelné elektrárny se přestanou jejich provozovatelům ekonomicky vyplácet. Je ale nutné si uvědomit, že rozhodně nepůjde o princip trhu. Zatímco zejména rozvoj obnovitelných zdrojů je poháněn miliardami v dotacích, výroba z uhlí je naopak uměle prodražována povolenkami. Jde tedy o čistě politická rozhodnutí. Proto o tom, z čeho se bude vyrábět elektřina, rozhodnou zase opět politici.
Těžko přitom můžeme předpokládat, že by nějaký politik předstoupil před voliče a oznámil jim, že budou zavřeny uhelné elektrárny a dodávky elektřiny budou připomínat úřední hodiny, tedy budou k dispozici jen občas, podle toho, kdy bude svítit slunce, či foukat vítr.
Stačí si uvědomit, jaké bouře vyvolává plán na zavírání pošt, které většina z nás stejně využívá jen občas, a případné fronty jsou sice nepříjemné, ale dají se přežít.
Ovšem elektřinu potřebujeme všichni doslova 24/7. Celá naše společnost je na ní závislá. Všichni máme lednice, mrazáky, na elektřinu jsou semafory, lékařské přístroje, samozřejmě na ní jede průmysl a miliony dalších více či méně nezbytných věcí.
Je naprosto nepředstavitelné, že by v 21. století nějaký politik ustál rozhodnutí, že v úterý a ve čtvrtek půjde elektřina jen do 17 hodin či něco podobného.
